3R - reportáž

20.01.2016 23:59

„3R – Regenerated, Renewed, Regenerated“ – akce starších Pathfinderů v Nymburku očima jedné z účastnic   

Čtvrtek, 31. prosince 2015 

Byl poslední den chladného, leč slunečného prosince, když se skupina asi patnácti starších Pathfinderů a jejich vedoucích z Prahy a Berouna sešla na Masarykově nádraží, aby společně vyrazila vlakem na již tradiční zimní akci pro starší děti do Nymburku. Všichni jsme byli plni očekávání, co nás letos čeká. Novinkou oproti minulým letům mělo být právě ono načasování akce, které slibovalo společné prožití Silvestra. Když se pak naše skupina uvolněných a rozesmátých lidí ploužila ulicemi Nymburka ke skautskému středisku Tortuga, náhodný kolemjdoucí si určitě nemohl nevšimnout dobré nálady panující mezi námi.

Když slunce skoro zapadalo, Tortuga byla už plná smíchu, vůně cukroví a příjemného hovoru. Byl Silvestr a tudíž bohatý program až do pozdních nočních hodin. Po pár dobrých hrách vymyšlených našimi vedoucími, společné večeři, tanci ve slavnostním oblečení a zpěvu tradičních pathfinderských písniček konečně nastala půlnoc a s ní i příslib něčeho nového. Nastal Nový rok, tedy čas, kdy každý z nás v hloubi v duše věří, že se něco v jeho životě změní a on bude šťastnější a spokojenější. I když je to do značné míry iluze, neznám člověka, který by jí s radostí nepodlehl. To platilo i pro naši skupinu. Všichni jsme si dávali různá předsevzetí od odnaučení se okusování nehtů, po touhu najít si konečně hezkého, milého a zkrátka dokonalého kluka. S přemírou energie, které jsme měli navzdory pozdní noční hodině stále na rozdávání, jsme všichni vyběhli ven pokochat se ohňostrojem a symbolicky nechat vzlétnou krásné, barevné lampiony, které pokud nevybuchly, letí a rozdávají radost a štěstí ještě dnes obyvatelům nebe. Po důkladném vymrznutí se všichni ve zdraví vrátili do Tortugy a po opakované prosbě vedoucích se odebrali do svých pokojů, ze kterých se ještě dlouho ozýval tlumený hovor. Komu by se také chtělo spát první den zbrusu nového, zatím ničím neposkvrněného roku…

Pátek, 1. ledna 2016

Budíček toho dne byl díky ušlechtilému rozhodnutí vedoucích až okolo půl desáté. Po snídani se hrála tombola, v níž bylo možné vyhrát takové nápadité výhry jako například desetiminutová masáž, romantické probuzení se snídaní do postele, objetí a úsměv, gumičkový náramek, nepoužitý látkový kapesník nebo balada recitovaná pod oknem. Poté nás vedoucí seznámili s originálním nápadem k 20. výročí oddílu Penguins, které nás čeká tento rok. Šlo o to natočit ve skupince krátké video o našem oddíle, o tom, co máme rádi, či co naopak nesnášíme. Do videa jsme měli nějak zakomponovat motto „Oddíl Penguins je naše srdce“. Natáčení nám zabralo zbytek dopoledne a velkou část odpoledne. Po večeří jsme absolvovali další aktivitu, kterou bylo hodnocení akcí našeho oddílu za poslední rok. Ke každé akci jsme měli nalepit papírek s některou z předem napsaných možností hodnocením. Těch byla opravdu velká škála a vyskytly se zde i věty jako „hadí akce“, „epický“, „na této akci jsem se zamilovala do vedoucího“, „na této akci jsem se s někým rozešla“, „kdybych mohla vrátit čas, jela bych znovu“, „bylo mi špatně“, „nejela jsem a jsem za to ráda“.

Po malé pauze měl pro nás připraveno první ze svých celkem tří zamyšlení Honza Bezděkovský. Hned v úvodu nám prozradil, že ho pro tentokrát inspirovala kniha s názvem „Dělat těžké věci“. Ta je určená teenagerům a měla by jim mj. připomenout, že nemusí být špatné dělat v jejich životě těžší rozhodnutí, než uvažovat maximálně nad tím, jestli si dám jahodový nebo malinový jogurt. Pokud má totiž člověk v životě něčeho dosáhnout, je žádoucí si občas tzv. sáhnout na dno svých sil, zvládnout nějakou výzvu nebo zkrátka udělat něco nového a neobyčejného, i když to často znamená nutnost vyjít z tzv. „bezpečné zóny“. Příkladem v tomto pro nás může být mj. životní příběh koktavého prince Alberta („Bertího“) a pozdějšího anglického krále Jiřího V nebo zásadní událost v životě Mojžíše, když jej Hospodin vyzval k tomu, aby vyvedl izraelský národ z Egypta.

Sobota, 2. ledna

Po snídani proběhla pobožnost, kdy jsme si nejprve trochu zazpívali a poté si poslechli zamyšlení/kázání Romana Buchtela („Růži“), který k nám přijel i s rodinou na návštěvu. Tématem bylo „jak se dostat do nebe“. Snad ani nemusím říkat, že je dobře dodržovat desatero, takže krást, lhát, zabíjet opravdu není na místě. K tomu všemu jsou však podstatné ještě dvě věci: milovat Boha a bližního svého jako sám sebe! Tyhle dva principy jsou jako dva provázky držící u sebe celý svět. Když by se jeden přestřihl, všechno by se zhroutilo.

Poté nám přišel dopis od vedoucího vědeckého týmu, který se snaží prověřit pravdivost legendy, podle níž za vlády krále Jiřího z Poděbrad byl znám zdroj (pramen) věčného života. Dle instrukcí zde obsažených jsme se vydali do Poděbrad. Během asi osmikilometrové cesty podél Labe jsme po skupinkách plnili několik úkolů, které nám měli umožnit získat přístupový kód pro další pátrání. To nás čekalo v samotném centru Poděbrad v podobě skvěle vymyšlené a propracované hry, jejíž autorem byl Kuba Sotl, a při níž jsme mj. využili různé moderní technologie (mobilní telefon, internet či GPS). Vzhledem k poměrně mrazivému počasí jsme všichni velmi ocenili možnost zajít během odpoledne „na něco dobrého“ do kavárny či restaurace. Když jsme dorazili vlakem do Nymburku, byli jsme tak unaveni, že jsme málem ani nedošli do Tortugy.

Po palačinkách následovalo další Honzovo zamyšlení, při němž nám tentokrát vyprávěl o situaci, kdy bychom měli dokázat udělat nějakou „těžkou věc“ navzdory nízkému očekávání ze strany našeho okolí (např. rodiče či kamarádi). Za vzor nám v tomto případě dal osobnost amerického prezidenta Theodora Roosevelta, o němž si v dětství jeho rodiče mysleli, že se možná nedožije ani dospělosti, a dále postavu izraelského krále Davida. Po zamyšlení jsme se mohli podívat na známý film Králova řeč a připomenout si tak Honzou již zmiňovaný životní příběh anglického krále Jiřího V (koktavého „Bertího“).

Neděle, 3 ledna

Den odjezdu probíhal s budíčkem, snídaní v devět, a posledním Honzovým zamyšlením docela klidně. Je těžké tzv. „jít proti proudu“, jak to dokázal například náš prezident T. G. Masaryk během aféry zvané hilsneriáda? Zdá se to těžké a ano, myslím, že to občas vyžaduje odvahu, vzepřít se názoru ostatních, a riskovat zavržení. Zároveň je však určitě podstatné dokázat si stát za svým názorem do posledního dechu. Ve zbytku dopoledne jsme ještě věnovali čas dokončení našich videí a především pak balení batohů a úklidů Tortugy.  Po výborném obědě (nové kuřecí specialitě Lenky Říhové) jsme se již společně vydali na nádraží. Po asi hodině jízdy vlakem se každý z nás vydal svoji cestou k domovu a přemýšlel přitom o nových báječných zážitcích z této netradiční akce.

Tahle akce byla mnohem lepší, než jsem si myslela, ať už byly mé představy jakékoliv, silvestrovská víkendovka je rozhodně všechny předčila. Hry byly skvělé, všichni účastníci byli moc fajn, zamyšlení moc hezká a ještě k tomu jsme byli hodně na čerstvém vzduchu. Celý další týden ve škole se mi stýskalo a příští akci si určitě nechám ujít snad jen, kdyby mě srazilo auto nebo kdybych měla zápal plic. Dekuju.

Andulka Adamírová