Úvaha o dobrovolnictví v KP

11.01.2018 19:45

V současné době probíhá ve spolupráci se slovenským KP vzdělávací kurz Masterguide, který je určen pro budoucí instruktory vzdělávacích kurzů a další činovníky. Kurzu se účastní i Pavla Kafková, která nyní vede oddíl v Elijáši, ale působí i v našem oddílu. Chceme s vámi sdílet jeden z jejích úkolů na výše zmíněný kurz, jehož součástí je i úvaha o dobrovolnictví a o tom, co jí v KP chybí.

Pavla Kafková: Úvaha o dobrovolnictví

1) Ak práve vedieš skupinu dobrovoľníkov (radcov, vodcov), alebo si viedol, čo chýba/chýbalo, čo by si mohol zlepšiť pre to, aby si udržal dobrovoľníkov v službe?

Zkušenosti s dobrovolnictvím mám i z jiných institucí kromě Klubu Pathfinder. Konkrétněji se budu vyjadřovat ve vztahu k dobrovolnictví ke dvěma nemocnicím a k nim náležícím dobrovolnickým centrům. První nemocnice, kterou jsem jako dobrovolník navštívila, byla Ústřední vojenská nemocnice v Praze. Druhou nemocnicí byla Fakultní nemocnice v Motole (Praha). Vzhledem k těmto zkušenostem vím, o čem celá kapitola pojednává. Zažila jsem přípravu na dobrovolnickou činnost, osobní pohovory s koordinátorem, pravidelné dotazování na moje zkušenosti a žádání o zpětnou vazbu, odměny při příležitosti Vánoc či nového roku (Motolské dobrovolnické centrum dokonce získává poukázky do knihkupectví nebo zve na různá divadelní představení, která jsou pro dobrovolníky zdarma), reflexní semináře, Bálintovskou skupinu, právně ošetřené prostředí (smlouva) a také školení týkající se pravidel bezpečnosti a pravidel chování dobrovolníka. Důležitým pravidlem, které si z těchto zkušeností odnáším je i zásada, že pokud něco nechci dělat, nemusím. Uvědomila jsem si, že aby dobrovolník dělal svoji práci dobře a rád, měl by dostat „úplně všechno“ kromě mzdy. Všechno tohle vyjmenovávám, protože vidím velký rozdíl mezi tím, jak s dobrovolníky jednají v těchto dvou nemocnicích a jak se s dobrovolníky jedná v českém Pathfinderu. Nejsem vedoucí žádné skupiny dobrovolníků, nemám svoje „podřízené“. V samém důsledku jen jednoho vedoucího, mého kolegu Kubu, ale vzhledem k tomu, že je vedoucím oblasti, do které můj oddíl spadá, jsme si nadřízení navzájem. Proto se ve své úvaze zaměřím na to, jak by měl náš Pathfinder přistupovat (jinak) k dobrovolníkům.

Začněme podstatou dobrovolnictví. Obávám se, že mnoho vedoucích je vedoucími proto, že nikdo jiný to dělat nechce a také kvůli tomu, že se u nás v církvi věří, že to je „boží povolání či obdarování“. Ráda bych takové tvrzení podpořila či vyvrátila kvalitativními výzkumy, ale žádné v Pathfinderu nemáme (začít plošně mapovat názory a potřeby vedoucích pomocí metod z oblasti kvalitativního výzkumu je ovšem velkou příležitostí). Mohu tak konstatovat jen vlastní zkušenost. Kdykoli jsem chtěla přestat vést schůzky nebo nejet na některou z akcí, byl na mě vyvíjen poměrně nepříjemný tlak a byl ve mně vytvářen pocit zodpovědnosti za to, že to po mě nemá kdo vzít. Také jsem byla účelně chválena právě v těchto kritických momentech, abych pokračovala ve svojí práci. Pokud jsem však skutečný dobrovolník, argument „nemáme nikoho jiného“ rozhodně není to, proč bych měla dále pracovat. Myslím si, že bychom měli zmapovat, proč naši dobrovolníci s dětmi pracují a umožnit větší fluktuaci dobrovolníků. Zkušené vedoucí nechci „vyšachovat“, ale umožnit jim předat odpovědnost za oddíly dále bez výčitek svědomí. Naprosto chápu, že kolegové, kteří v Pathfinderu pracují pět, deset, patnáct i více let, mají v Pathfinderu svoje srdíčko. Osobně si toho strašně vážím. Využijme znalosti a zkušenosti stávajících vedoucích a veďme mladší pathfindery více k práci v oddílech. Každému postupně dochází nápady a chuť schůzky vést, to si otevřeně přiznejme. Myslím, že by příležitost k výměně vedoucích zvýšila kvalitu práce s dětmi.

V Pathfinderu mi chybí oceňování dobrovolníků. Děkovný email podle mého názoru nestačí. Výroční setkání v současné podobě není jasným poděkováním. (Dlouhé a nepřehledné diskuse, které jsou hlavním programem, nevnímám jako ocenění za moji práci.) Jako možnosti ocenění navrhuji: každý rok vedoucí dostane diplom, na kterém bude napsáno, že byl tento rok dobrovolníkem, diplom bude v profesionálním grafickém provedení a bude opatřen podpisy nadřízených vedoucích. Pokud by bylo možné přidat i osobní slovní poděkování přímého nadřízeného nebo předat diplom osobně (například před sborem), přidalo by to na hodnotě diplomu. V rámci možností nabídnout vedoucím odměny v podobě nášivek (nášivka aktivního vedoucího za rok 2017?), odznaků, knih, vstupenek na divadelní představení, na koncerty, skautského vybavení… Iniciovat poděkování za práci v rámci sboru, shromáždit děkovné vzkazy od dětí nebo od rodičů. Zařadit do programu roku častější setkávání dobrovolníků a možnost osobního kontaktu s koordinátorem. Na konci roku ocenit aktivní vedoucí před dětmi, poděkovat způsobem, který je adekvátní k mnoha hodinám příprav a přímé práce s dětmi. Dobrovolník by měl být hýčkán, mělo by o něj být pečováno a měl by cítit podporu a vděčnost za svoji práci.

Jako velmi důležitou součást dobrovolnictví považuji supervizi. Za mě je výbornou supervizní technikou Bálintovská skupina a moc bych si přála v této oblasti jako budoucí pedagožka a psycholožka nabýt vzdělání a v Pathfinderu supervize vést. Je velice důležité mít možnost promluvit upřímně o svých potížích a mít příležitost je řešit, což tato metoda umožňuje. Myslím, že její efektivitu ocení všichni, kdo ji vyzkouší. V Pathfinderu je absolutní absence etického kodexu, předpisů chování v obtížných situacích a člověk netuší, na koho se obrátit v případě potíží. Je podivné, že to ani nikomu nechybí.

Metodická podpora pro dobrovolníky by se měla neustále rozvíjet. V ideálním případě si představuji webovou stránku, kde by se na každý týden objevovala kompletní schůzka, kterou by vedoucí mohli použít. Myslím si, že nestačí jedna metodika pro každou věkovou kategorii. Také bych uvítala platformu pro sdílení materiálů na schůzky nebo akce, zatím se mluví jen o databázi táborových her.

Pathfinder je úzce spojen s církví. Proti tomu nic nemám – a vnímám i mnohé přínosy, ale myslím si, že by Pathfinder celkově měl budovat větší sebeuvědomění, měl by ve svých členech cíleně budovat pocit sounáležitosti s touto institucí a hrdost na to, že právě oni jsou pathfindeři. Skautům se to daří. Jako praktický důsledek je třeba to, že málo nosíme kroje. Myslím si ale, že zdroj tohoto problému je v myšlení a vnímání lidí Pathfinderu jako instituce. S tím souvisí i prezentace navenek. Měli bychom zapracovat na reklamě, nabídce družinových schůzek a lákat lidi „z venku“. V očích společnosti bychom si měli vybudovat srovnatelnou pozici, jako má třeba TOM, Liga lesní moudrosti a podobné organizace. Jméno naší organizace může být ve společnosti známo, stačí se jen orientovat více do světa. Pak i naši dobrovolníci budou hrdí, že jsou součástí Pathfinderu a nebude třeba každému vysvětlovat, co jsme zač.

Závěrem bych ráda zopakovala, že vnímám velké mezery v oceňování dobrovolníků a zacházení s jejich prací a s jejich zásluhami. Také zpochybňuji, zda skutečně naše vedoucí vnímáme jako dobrovolníky. Vyzdvihuji metodu supervize a možnosti povzbuzování vedoucích. V poslední řadě mě mrzí nedostatečné metodické zázemí a nedostatek uvědomění a hrdosti na to, že jsme pathfindeři.

b)      Predstav si, že zháňaš vodcov - dobrovoľníkov/dobrovoľníčky na pozíciu: regionálny koordinátor oddielov. Aké sú tvoje očakávania od neho, aký by mal byť jeho profil?

Regionální koordinátor oddílů je funkce srovnatelná s „vedoucím oblasti“? Budu nad tím uvažovat, jako kdyby byla. Dovolím si tuto úlohu zpracovat formou myšlenkové mapy. Možná mám mnoho požadavků na vedoucího oblasti, ale myslím si, že pokud nebudeme mít aktivní a spolehlivé vedení oblastí, nemůžeme se jako organizace posunout dále. Přestože vím, že tato úloha je o dobrovolnících, dovolím si říct, že si dokážu představit, že by tato pozice byla placená, aby na ni mohl mít tento vedoucí dostatek času.